Ridgeback, ktorý odišiel v 18. roku svojho života
Majiteľka Buddyho ma kontaktovala v jeho 16 rokoch. Už vtedy som považovala
tohto výnimočného ridgebacka za jedného z najdlhšie žijúcich ridgebackov a mala
som nutkanie sa o túto informáciu podeliť s celým svetom. Bála som sa však, že
jeho zdravie a vitalitu zarieknem a rozhodla som sa počkať. Pani Alena ma
pravidelne informovala, posielala fotografie Buddyho a jeho o
desať rokov mladšieho syna, spoločne s ktorým neuveriteľne dlho kráčal na
sklonku svojho života. Jeho chuť žiť trvala ďalšie vzácne dva roky, keď sa verná
prítomnosť starnúcich psov meria už na týždne, dni, hodiny... Nadišiel čas a ja
som chcela Alenkyn a Buddyho príbeh zvečniť, ale uvedomila som si, že mi
neprináleží nič z toho príbehu opísať, že tento príbeh patrí len a len Buddyho
rodine.
Monika Tušanová
Toto je Buddyho príbeh.
K psímu
plemenu Rhodeský Ridgeback nás přivedla původně jen náhoda. Manžel si v knihovně
vypůjčil atlas psů a tam ho okouzlil nádherný pes, kterého jsme neznali a nikdy
neviděli. Začali jsme se o plemeno zajímat, kupovali jsme knížky a časopisy, ve
kterých byla jen nějaká zmínka nebo fotka. Stále jsme snili, že si ho jednou
pořídíme. Trochu jsme se obávali toho, že v knížkách uváděli, že je plemeno RR
jen pro zkušeného kynologa a je to opravdu velký pes. Naše touha po něm byla
mnohem silnější a překonala všechny pochybnosti.
Začali jsme kontaktovat různé chovatele. První, kterého jsme navštívili, byli
manželé od Jičína, kteří se po mnoha letech vrátili z Jihoafrické republiky, kde
měli na farmě celou smečku a do ČR si sebou přivezli gravidní fenku. Bohužel,
cena štěnat byla pro nás nesmírně vysoká. Buddyho jsme si nakonec přivezli z
Kralup nad Vltavou od chovatelky paní Amasederové. Přijeli jsme jako první
zájemci a bylo vážně těžké si vybrat z 12 dovádějících štěnat. Po nějaké chvíli
jsme si vybrali jednoho krasavce a už jsme ho hladili v náručí - rozhodnuti, že
je to ten pravý. Ale v posledním okamžiku nás zaujal jiný….v bandě štěnat
hrající si v ohrádce na pískovišti. Oproti ostatním sourozencům byl drobnější,
seděl a zkoumavým pohledem si nás prohlížel. Tak jel s námi na Moravu.
Buddy se narodil 17. srpna 1997 jako FORMAN Satanela - chovatelská stanice
Satanela (CMKU/RR/708/97), tet. č. 708, otec DINO Rhodana (CMKU/RR 325/95/97),
tet. č. 0246, matka Arissa Satanela CS (ČsHPK 148/94/96), tet. č. 130. Celou
cestu z Kralup do Prostějova mi ležel v klíně, při jedné zastávce se vzorně
vyvenčil a celou cestu byl neuvěřitelně klidný a hodný. Hned první dny nás
překvapilo, že doma NIKDY neudělal žádnou „loužičku“ - ihned pochopil, co se
může a co ne.
Naše děti měly v té době 2 a 5 let a jsem přesvědčená o tom, že je nemohlo
potkat nic úžasnějšího než vyrůstat s Buddym – učili se od sebe navzájem. Na
radu paní chovatelky jsme mu koupili granule kanadské značky K 9, – to byl
základ jeho jídelníčku cca do jeho 8 let, poté jsme krmili granulemi Purina
ProPlan - senior. K tomu dostával 1-2x týdně vařené hovězí maso a miloval taky
tvrdý sýr a piškoty – obojí dostával jen jako odměnu.
Buddy se velmi rychle a přirozeně naučil všechny povely. Byl poslušný, ale
velmi rozvážný – nad vším vždy přemýšlel. Dlouhé procházky jsme někdy
zpestřovali stopováním, kdy se někdo z nás vydal na procházku dříve, schoval se
a Buddy hledal. Měl rád inteligentní lidi a u každé návštěvy jsme už poznali kdo
je mu sympatický a koho nemusí. Byl dobrý hlídač a párkrát jsme zažili situaci,
kdy spolehlivě bránil svoji smečku - přesto nikdy nikomu neublížil.
Nikdy
nezapomeneme na příhodu, která nám vyvrátila tvrzení, že zvířata – psi
nepřemýšlejí. Stala na naší chatě. Seděli jsme s přáteli u ohně, byl docela
chladný květnový večer. Buddy se snažil si udělat pelíšek pod lavičkou, ale
nějak se mu to pořád nezdálo…. Najednou odešel a za chvíli jsme ho viděli, jak
si v zubech vleče z chaty svoji deku. Občas si sice její konec přišlápnul, ale
nakonec se mu podařilo ji dopravit na místo, kde si prostě ustlal… co na to říct?
Mimochodem, na chatě, která je uprostřed lesa, to vždy miloval, nerad se
odtud vracel domů. Odmítal opustit chatu a nasednout do auta. Často se nám
stávalo, že jsme všichni seděli v nastartovaném autě a čekali na milostpána,
jestli se uráčí. I doma měl vždy spoustu pohybu - dlouhé procházky a pokud
počasí dovolovalo téměř denně běh u kola, 4 až 10 km.… Měl elegantní štíhlou
postavu, vyhlížel velmi důstojně a vždy se tak i choval. Měl úžasně ladné pohyby
a bez problémů dohonil zajíce nebo srnku. To jsme samozřejmě krotili – ačkoliv
nikdy neublížil, byla to pro něj hra. Buddy byl pro nás velká radost.
Dlouhou dobu jsme se snažili sehnat mu nějakou nevěstu, abychom po něm
měli jeho nástupce, který by byl alespoň částečně po něm. To se nám však
dlouhodobě nedařilo a po čase jsme to již vzdali. Až po té nás v Buddových
necelých 10 letech oslovili majitelé „papírové“ fenky Panthy z vedlejší
vesnice, o které jsme vůbec netušili. Všimli si Buddyho na nějaké vycházce – jak
by ne – i v tomto věku byl frajer, takže to byla láska na první pohled. Svatba
byla v únoru 2007 a v květnu se narodily 2 holčičky a 3 kluci. Vybrali jsme si
krásného chlapečka a doma bylo veselo.. Možná právě to malé šťěňátko způsobilo,
že Buddy jakoby přestal stárnout. Stále se chtěl ve všem vyrovnat akčnímu
Gastonkovi, na druhé straně ho všechno učil a staral se o něho. Už byli smečka a
když jsme potkali jiné psy – dávali to jasně najevo.
Buddyho život dostal s jeho synáčkem nový rozměr. Myslím,
že si to vážně užíval plnými doušky. I pro nás nastaly nové situace a já si
mnohokrát potvrdila, jak úžasné je žít se psy. Jak říká citát Lorda Byrona: “Pes
má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských
nectností“. Nelze nesouhlasit. Gaston byl jako štěně živel a proti tomu ta
Buddyho důstojnost… Nikdy nešlápnul do louže, zatímco Gaston si vůbec nevšimnul,
že tam nějaká byla. Buddy byl modelka, když jsme ho fotili, z procházky přišel
vždy čistý, ale Gastonek ten musel rovnou do sprchy.
Skvělá kondice Buddymu vydržela celých 15 let. Pak to začalo pomalu „pokulhávat“.
Procházky se začaly postupně zkracovat, nedělalo mu dobře horké počasí, a už
vůbec ne mráz, už se na ně tak netěšil a začal být venku jakoby nejistý, později
už vyžadoval venčení jen na zahradě. Stále mu ale chutnalo, s pokročilým věkem
snad pořád víc. V tomto období jsme krmili granulemi pro seniory (losos s rýží).
Pořád jsme se snažili uchránit ho před „dobrotami“ lidského jídelníčku, které
každému psovi jen škodí (koneckonců často i lidem). Možná i díky tomu, že jsme
ho krmili vždy rozumně – byl ve velmi dobré kondici až do úplného konce.
Do posledního dne
viděl, slyšel a nikdy neměl problémy s klouby. K veterináři jsme jezdili
vlastně jen kvůli očkování. Jediná zdravotní komplikace se dostavila v jeho 8
letech. Začalo to jedním odpadlých drápem, pak se začal uvolňovat další a to už
potřebovalo lékaře. Diagnostikoval mykózu, ale zvolil hodně razantní řešení. S
odstupem času jsme pochopili, že to asi šlo řešit jinak, ale tenkrát jsme
veterináři věřili, že není jiné východisko. Buddy tenkrát podstoupil operaci,
při které mu odstranili všechny drápy, a poté následovalo několikaměsíční léčení.
První dny se nemohl ani postavit na nohy, celé to pro něj muselo být strašně
bolestivé, ale byl statečný. Denně jsme mu drápky máčeli ve speciální koupeli a
poté každý drápek zvlášť převazovali, dokud se všechny drápy neobnovily. Když
jsme to po pár letech popisovali jinému veterináři – nestačil se divit… Kromě
tohoto problému Buddy žádné jiné potíže nikdy neměl, ani mykóza se nikdy
nevrátila. Buddy byl mobilní až do konce, ale poslední týdny byl velmi zesláblý.
Ačkoliv dostával krmení ve třech dávkách, stále hubnul a rapidně ztrácel
svalovou hmotu. Myslím, že jeho tělo už nedokázalo stravu zpracovat a využít. Ke
konci jsme už bojovali s problémy s vyměšováním – často se mu něco povedlo
udělat doma a byl z toho nešťastný nejen on, ale i my. Jsem přesvědčená, že až
do posledního dne ho nic nebolelo, ale myslím, že hodně trpěl psychicky.
Byl stále chytrý, inteligentní a vnímavý, ale tělo ho přestalo poslouchat.
Poslední dny ztratil zájem o všechno. Nechtěl se jít ani venčit ven –
doslova se tomu bránil, byl stále více rezignační a nakonec už nechtěl vstát ani
kvůli krmení. Prostě nám dal najevo, že už má všeho dost. Tím nás donutil
jet s ním k veterináři. Vlastně rozhodl za nás, když my jsme na to rozhodnutí
byli zbabělí. Kdo to zažil, nepotřebuje komentář a kdo ne – vysvětlování nemá
smysl…
Buddyho posledné dni (17 rokov, 3 mesiace)
Často na něho vzpomínám. Buddy byl Pan Pes a my jsme měli obrovské štěstí,
že jsme s ním mohli strávit těch úžasných 17 let a 3 měsíce. Hlavní
tajemství jeho dlouhověkosti – myslím, že podobně jako u lidí je to „v hlavě“. V
přístupu k životu a všemu, co s ním souvisí.
Alena Kohnová, apríl 2016
